učiteľ m 1. kto z povolania vyučuje: druha spowedť gest pred namestky Božimy (:to gest:) kazatelmi a vcžitelmi slowa Božyho (BAg 1585) pred kňazmi; včitelům za včeňy, rodičum za wychowaný zadna odmena hodna neňi nalezena (CC 1655); paedagogus: včitel djtek (FO 1737); ethicus: učitel mrawúw; palaestrita: učitel ssermowáňá; domitor eqvorum: učitel koňúw; rhetor: učitel na ozdobné mlúweni, rečnjk; phonascus: učitel spewu aneb muzikánt, ktery učj (KS 1763); to nagprw skrze učiteluw lekarstwa lichwi nech sa wikona, ktery ag ginich ten gisti spusob lachko nauča (Kur 1772); nech se hánbj učedlnjk w mysli nadúwati a wyzdwyhati sa kdiž widí učitela, že gest pokorny (BlR 18. st) 2. osobnosť, kt. svojím učením vplýva na niekoho: znamení, skrze které poznani a rosuzeni magi biti tak prawdiwi yako falessni učitele gest toto: že žaden skrze Ducha Božiho mluwicz nezloreči Gežissi Kristu (TC 1631); odpowida medotekuci vcitel s. Bernardus; trebas bis mel s. Pawla ucitela naroduw zasluhy (MS 1758); s. Augustin, učitel cyrkewny skrze dum wiznamenawa srdce čloweka sprawedliweho (MC 18. st); -ka, učiteľkyňa, učitedlnica, učiteľníčka ž k 1: predykante, kdyby w usstipnych a posmessnych slowych prawdy dokazanj stálo, naghorsse gazične ženy, nestydate zwadliwe baby za negmudregsse učitelkyne museli by byt počitane (DuH 1723); magistra: učitelkyňa (KS 1763); včitelka musy o te wecy s detmi gako o gegjch hračkach mluwiti (UD 1775); ale newer, ani sy nelahod, gest smrt twá neglepssá učitedlnjca (DC 1797); k 2; tebe ale, ó, swata Katarino, učitelkinu wiwolugeme (MS 1758); cirkew matka a učitelkiňa (BN 1790); cyrkew katolicka, ktera učitelnička gest werneg pobožnosti (SJ 18. st); -ský príd k 1: minerwal: záplata od učeňá, učitelsky plat; professorius: učitelsky, k učitelu naležity (KS 1763); -stvo [-í] s: funkcia, povolanie učiteľa: včytelstwy nyc gyneho neňy krome od knyžet a wisokých sskól narýdená hodnost a počestnosť (PP 1734); male učitelstwi gest, abys wzdicky Boha chwálil (BlR 18. st)