nahoru [-hor(u), -hôru, -húru] I. prísl 1. smerom hore, dohora: zalobnik gma nahuoru powstati a gma sobie buog prosyti od prawa (ŽK 1473) postaviť sa; kozlátko nahúru spína nuožky (ASL 1603-04); kwetu z lysty, plny žban naklasty a na druhu nadobu wstawytj dnem nahuru (HL 17. st); (Pane), potahny mne k sobe nahoru, kdez sediss na prawici Otce sweho (AgS 1708) do neba; sursum: hore, nahoru (KS 1763); piramis: ctwerhrane staweni, kterez jest nahor nasspicate; procerus: nahoru wzrostly vysoký (ML 1779) 2. do vyššie, severnejšie položených krajov: V. M. prosym, zebi ste raczili k nam nahuorzu przigiti (PARÍŽOVCE 1555); pan Rezi Isstwan yaknahle winohradi obere, nahoru prigde (MALŽENICE 1607) II. cit hore sa, hor’ sa, vstávajte: brez klobukow wybehl wen s krčzmy wolagycz: Nahoru, nahoru, gyž nas obraly (s. l. 1654)