sihoť, sigoť ž
1. suchá zem medzi ramenami rieky (obyč. porastená krovím): od sigoty k czieste, ktera gest na Kossczalowcziech, chrast wzdiczki wziwaly Prawoticziane (TRENČÍN 1583); y mrtwe telá z cinterýna okoličánskeho (voda) wimlela a dolu widgekom po sihoťach sem i tam porozhazowala (P. ĽUPČA 1635); (obyvatelia) krewja wyčystyly a sygoth wssecku pokosilj (KLÁŠTOR p. Z. 1665); Wach pasyenky, luky nam odemlel a na sigot obratil (ADAMOVCE 1715); mezy Wissegradom a Budynom sygote aneb ostrowy gsu s. Margaryty (KrP 1760); w pisyčnatých ale syhotách každý rok prutj magu se do zwazkuw zawazowati (PH 1770)
2. časť pevniny obkolesená vodou, ostrov: zeme wipisowatel kragjn položenj wypisuge, ktere byly na zemy vzdaleneg od more, sigotich (:insulis:), pulsigotich (KoB 1666); Melanchton gen na tem kumsstowal, aby od Creta syhotj prebywateluw onú znamenitu chwálu odňal (PP 1734); mezitímto jsme prijšli do sigoti, morem z všech strán obklíčenég (BR 1785); sihôtka [-ho-], sigôtka [-ho-] dem k 1: od meg pamaty, kde wcžile sygotka, pany messtyane zahrady maly (TRENČÍN 1613); za žleby wedle pyly horneg suca syhotka (BYSTRIČKA 1730)
P. tpn Sygot (ŽK 1473)